Historie Mafie se datuje někdy do horkého léta roku 2001, kdy se po několika celkem úspěšných výjezdech na turnaje a neúspěšných pokusech hrát velký fotbal sešla základní kostra týmu na jedné nejmenované zahradě s katalogem dresů a řekli si, což zkusit futsal? A tak se pomalu zrodily hvězdy malého fotbalu a na podzim 2001 se začala hrát čtvrtá třída městských soutěží v Plzni.

Kruté začátky čtvrté třídy se odehrávaly na škváře na učňáku ve Škvrňanech. Hned první rok jsme nějakým omylem dokázali postoupit o třídu výš. Dál jsme vystřídali spoustu hřišť, na některé z nich vzpomínky ještě teď bolí, třeba taková prašná pískoškvára U kata na Slovanech nebo plážový futsal v deseticentimetrovém jemném písku na Sencu na Doubravce, sprinty za míči, které se kutálely nezadržitelně z kopce z Jezírka, nebo dopolední prodírání mezi stánkaři na burze na Štruncáku. Jak šel čas obsadili jsme posledních pár let jedno z nejlepších míst na futsal v Plzni a to Borskou Slavii (hlavně hospoda je tam dobrá:).

Co se týká soutěží, dál jsme si v poklidu hráli třetí třídu v horních patrech tabulky v roce 2006 jsme konečně postoupili o level výš do druhé třídy. Pak jsem si v klidu proplouvali „dvojkou“ a hráli o záchranu až se v roce 2010 rozhodli zkusit něco lepšího, vyhráli skupinu a z prvního místa postoupili do první třídy. Co na tom, že jsme tam vydrželi jenom jeden rok. Teď si hrajeme v klidu druhou třídu v horní polovině tabulky a futsalem se bavíme. Občas si dáme nějaký ten turnaj, máme doma pěknou sbírku pohárů a diplomů, které vlastně nikoho nezajímají a holky na to taky moc neletí. Soupisku máme od našeho vzniku do současnosti skoro stejnou, kdo jednou hraje za Mafii, jiný klub pro něj neexistuje (až na pár vyjímek, kdy jsme vychovali hráče pro vrcholový velký fotbal v Kozolupech).

Tréninky máme každou středu na zadní umělce na Štruncáku a kdo by si chtěl s námi poměřit síly, ať si připraví basu nebo sud piva, protože tréninky oživujeme různými bratrovražednými sázkami. A za zmínku stojí i pravidelná cyklistická soustředění v různých horských oblastech (každý rok jezdíme jinam, podruhé na stejné místo nás nechtějí, což nechápeme). Takže i když se nám většině už přehoupnul věk, kdy můžeme už hrát za staré gardy, ortopedové v plzeňských nemocnicích nám tykají a před zápasem musíme mít sraz minimálně hodinu před, abychom stihli navléct všechny ortézy a namazat bolavé svaly, ještě pořád máme sílu pár let po umělých plzeňských trávnících běhat a prohánět o generaci mladší hráče.

Tolik historie, která je jen odrazovým můstkem do radostné současnosti našeho špičkového futsalového klubu.